Začátek devadesátých let není pro thrash metal tím nejhvězdnějším obdobím, spíše dobou různých přešlapování, komerčních tlaků nebo totálních rozpadů. I samotní TESTAMENT jako by v té době trochu nesměle přešlapovali, Chuck Billy i Alex Skolnick stále představovali pro valnou část fanoušků zaručenou kvalitu, ale i po stránce produkční se zdálo, že ono agresivní thrashové kouzlo minulosti vyprchává. Výsledkem byl Skolnickův odchod a praktický rozpad skupiny. Ale Chuck je buldok, svou kapelu padnout nenechal, nejdřív se trochu střídají hudebníci, ale najednou je tu kapela, před kterou aby každý fanoušek padl na prdel. John Tempesta a James Murphy, jména, která probouzí TESTAMENT pro novou éru. A i když se Tempesta při nahrávání nakonec stává pouhým hostem, výsledkem je značně vybočující a nový směr skupiny naznačující album „Low“.
TESTAMENT se zde objevili jako z popela nově probuzený fénix, reinkarnace, která si zachovávala své specifikum především díky vokálu Chucka Billyho, který sice doznal jisté změny, ale zatím to byl stále typický Chuck, jen poněkud nasranější a zvukově důraznější. Jistotou zůstal Peterson, který po odejitém Skolnickovi převzal zodpovědnost za většinu skladatelské práce. Rozdílný přístup se ale musel zákonitě projevit, najednou tu byl tak trochu návrat, divoké riffování, které si tolik nepohrávalo s podbízivou melodikou. Změně napomohl i podivín Murphy, který přinesl potřebné oživení v podobě vybuchující solové instrumentace. TESTAMENT odkryli novou tvář, ve které šlo o postupy, které na jedné straně ctily thrashové kořeny skupiny, na druhé však přetrhávaly svazující pouta tehdejší metallicovské podoby. Nebáli se i tak riskantního tahu, jakým se mohlo zdát využití populárního deathového trendu, ke kterému se určitá část metalových fanoušků dávno přeorientovala. I po stránce vokální si zde Chuck chvílemi pohrál s jemu do té doby netypickou brutální barvou hlasu, což se stalo náznakem pozdější death polohy, která přišla na „Demonic“.
Ale zpět k „Low“. Úvodní a titulní skladba svou nekompromisní kanonádou určuje směr, Chuckův prvotní řev nažene strach, co že se to děje, a agresivní dusání jemně dokrášluje při zemi se držící melodika. Vokální kontrasty, ale také kontrast mezi dusivě hutným riffováním a Murphyho sólem hned dávají na vědomí, že tohle není jen další opakování známého. „Legions (In Hiding)“ představuje tradičnější thrasheřinu, kterou ale znovu roztrhají na kusy nezvyklé vyhrávky. Vlastní skladby se kolem nás rozstřikují jako dávky z různých palných zbraní.
Chuck nás překvapí brutálním vokálním knokautem například v „Dog Faced Gods“, aby to jinde vykompenzoval z dřívějška známým projevem. Máme tu možnost pokochat se pasážemi, které fungují díky rytmice a riffům, stejně jako instrumentálně vymazlenými okamžiky. Připomenu třeba specifické sólo v „Hail Mary“, ale takových je deska plná. Produkce zapomněla na čistotu a jako by utrhla od motorů skupiny výfuk, takže vše dostáváme nefiltrované jako zásah ještě horkých výfukových plynů přímo do otevřené huby. Ale v kontrastu s tím nás tu obejmou i emotivní křídla balady „Trail Of Tears“, kde jako bychom se vraceli k té jemnější tváři skupiny. Ani zde však nechybí důraz, který společně s produkcí album tak výrazně odlišil od všeho předchozího, co skupina stvořila. Tím nejdrsnějším, co na albu najdeme, je „Dog Faced Gods“, skladba, která už byla daleko za hranicemi thrash metalu a svítila jako semafor ukazující cestu k následnému „Demonic“.
Zajímavým kouskem je nezvykle stavěná „Urotsukidôji“ plná kvákavých zvuků i dalších vychytávek, opatřená i mluvenými vstupy, které obstarali Peterson s Murphym. Ani roztahané outro „Last Call“, následující po skočné „Ride“, nemohlo zmírnit celkový dojem, ze kterého vyplynulo, že vzniklo album plné těžkotonážní hudby, která sice opomíjela příjemné melodie, ale nahrazovala to důrazností, agresí a pestrostí. Ne příliš ideální situace na scéně se bohužel odrazila i na prodejnosti, která se nevyšplhala k žádným závratným číslům. Svůj podíl na tom určitě měl i samotný label Atlantic, který prakticky vypustil jakoukoli promotion. Chuck tím byl hodně naštván a pravděpodobně to svou měrou přispělo ke skutečnosti, že následné album už vyšlo jinde.
PS: Fotografie představuje skupinu z období těsně po vydání „Low“, je na ní James Murphy (první zprava), ale místo Tempesty je zde zachycen John Dette, který se načas stal bicmanem skupiny a je podepsán pod živákem „Live At The Fillmore“ z roku 1995.